Sebevědomí a vědomí vlastní hodnoty jsou klíčovými prvky determinujícími vztah člověka k sobě samému i ke svému okolí.
Důležitost vlastního sebevědomí však nespočívá pouze v našem subjektivním pocitu. Jedná se zároveň o faktor zásadním způsobem ovlivňující naši výkonnost v rovině osobní i pracovní včetně naší konkurenceschopnosti v obou těchto rovinách, kvalitu našeho života a jeho celkovou podobu.

Nejsem a nikdy jsem nebyl zastáncem vytváření iluzí a technik typu „nalži si, co potřebuješ, a uvěř tomu“. Problematika sebevědomí zasahuje hluboko do vnitřních vědomých i podvědomých procesů člověka, jeho emočních a morálně-volních struktur, a naučených, převzatých či dokonce vnucených vzorců.

Bez elementární znalosti těchto procesů jsou jakákoliv doporučení typu: „musíš si věřit protože…“ nejen neúčinná, ale ve většině případů dokonce kontraproduktivní. Přesvědčuji-li sám sebe, že si musím věřit, zároveň si tím na mnohem hlubší podvědomé a emoční úrovni potvrzuji, že si ve skutečnosti nevěřím vůbec….

Jak to tedy s naším sebevědomím ve skutečnosti je, jaké jsou jeho základní pilíře a jaké jsou nejčastější příčiny poruch sebevědomí?

ZÁKLADNÍ PILÍŘE SEBEVĚDOMÍ:

1) Asertivita

Asertivita je komunikační schopnost či dovednost neagresivním způsobem prezentovat a hájit vlastní hodnoty a hranice.

Mezi její elementární prvky patří:

• schopnost otevřeně komunikovat své emoce, potřeby a postoje
• schopnost říkat „ne!“, bez pocitu viny a nutnosti vysvětlování
• právo kdykoliv změnit názor
• právo říci „nevím“ nebo „je mi to jedno“
• právo dělat chyby a činit „nelogická“ rozhodnutí
• schopnost převzít za své kroky plnou zodpovědnost – bez výmluv
• schopnost respektovat potřeby, zájmy a postoje jiných, ovšem nikoli automaticky na vlastní úkor nebo za cenu vlastního automatického upozadění.

Nejčastější problém: Obecná asertivita v nás bývá od malička systematicky potlačována (vlastní „chci“ je nahrazováno „musíš“, vlastní „nechci“ je nahrazováno „měl/a bys“). Samozřejmě. Pro okolí je výhodné, když jednotlivec zatěžkán vnuceným pocitem viny nereflektuje své vlastní potřeby a zájmy, natož aby je otevřeně komunikoval nebo dokonce prosazoval. Ochota z vlastních potřeb a zájmů kdykoliv ustoupit (automaticky ustupovat), být „hodným hochem“ nebo „hodnou holkou“, bývá odměňována falešnou iluzí podmíněného přijetí. Neochota takto činit je pak trestána reálným nepřijetím, vnuceným pocitem nedostatečnosti, „zklamání“…. (viz dále mentální bloky)

Výsledek: Vědomí vlastních potřeb je rozpuštěno v očekávání a potřebách jiných, dotyčný ztrácí s tímto svým vědomím kontakt a základní pilíř sebevědomí se hroutí.

2) Nezávislost

Člověk je velice společenský tvor. Toužíme po uznání, pochopení, pochvale…. Problém nastává v okamžiku, kdy se na těchto atributech staneme závislí – když svoji vlastní hodnotu odvozujeme od toho, jak se k nám chová naše okolí. Stáváme se tak pasivními příjemci hodnocení, na jejichž základě si vytváříme představu o sobě (pochválí mě = jsem dobrý, nepochválí mě = nejsem dost dobrý, neguje mne = jsem špatný). Vlastní hodnota pak není odvozena od vlastního vědomí (nemáme se ve skutečnosti uvnitř sebe o co opřít, vlastní ohodnocení neexistuje nebo má jen minimální relevanci/validitu), ale od relativních a proměnlivých názorů okolí.

Příklad: Někdo nás pochválí za naši práci, případně vzhled atd….

Závislý vnitřní postoj: Skvělé, mám radost, že dělám svoji práci dobře/že mi to sluší atd.

Sebevědomý vnitřní postoj: Skvělé, mám radost, že jsem potkal(a) někoho, kdo dokáže moji práci (vzhled, účes…) ocenit.

V prvním případě jsme v pasivní až submisivní roli hodnoceného a jinou roli ani neznáme. Ve druhém případě jsme hodnoceným i hodnotitelem zároveň. Sami víme (jsme si vědomí), že děláme svoji práci dobře (že nám to sluší atd…) a vnitřně hodnotíme protistranu a její schopnost nás ocenit.

Nastat může i situace, kdy jsme negováni. Ocitáme-li se v roli závislého příjemce, negace naší práce nebo vzhledu nás „rozhodí“, naštve, rozesmutní… Náš vnitřní prostor bude na kusy. V roli hodnoceného i hodnotitele zároveň však již zvažujeme: jedná se o konstruktivní kritiku? Pokud ano: jsem rád/a, že mám impulz ke zlepšení a oceňuji upřímnost protistrany. Pokud nikoliv, klademe si otázku (hodnotíme): „Proč to ten člověk dělá? Proč to má zapotřebí?“ a k dotyčnému (nikoli k sobě) zaujímáme vlastní vnitřní postoj.

V případě nezávislosti nemá pochvala ani kritika na naše sebevědomí žádný vliv. Po pochvale se nerozpustíme jako máslo, po krtice se nezhroutíme jako domeček z karet. V případě závislosti má pochvala i kritika vliv na naše vnímání sebe sama absolutní.

3) Mentální bloky (asociační vzorce)

Prožitím primární situace nebo situace s velmi silným emočním nábojem vznikne v našem mozku asociační vzorec takové situace a uloží se do podvědomí jako „fakt/pravda“.

Dochází-li opakovaně (zejm. v dětství, kdy jsme v přirozeně submisivní roli) k nenaplnění/nenaplňování elementárních emočních potřeb (absence přijetí, pochopení, sounáležitosti, lásky, akceptace), působí vzorec vzniklý z těchto situací jako mentální blok.
Typické příklady takto vzniklých vzorců: nejsem dost dobrý, lásku si musím zasloužit, projevit své emoce je „špatně“, hájit své zájmy je „sobecké“, dělat, co chtějí ostatní je správně, naplňovat očekávání ostatních je moje povinnost, když se bráním „ubližuju“ druhým, mají mě rádi když… (v bodě č.1 zmíněný syndrom „hodného hocha/hodné holky“ je pak součtem více těchto či podobných patologických vzorců) atd…

Mentální bloky/patologické asociační vzorce mají nejen drtivý vliv na naše sebevědomí (vnímání sebe sama), ale významným způsobem ovlivňují také naše prožívání, rozhodování a chování. Bohužel, náš mozek má vlastnost veškeré uložené vzorce testovat za účelem jejich potvrzení. Tím dochází k podvědomému vytváření a přitahování situací a lidí, v nichž si náš mozek může svůj vzorec uplatnit a potvrdit. Je-li uložený vzorec patologický, stává se z něj mentální blok a výsledkem potvrzování je vznik „začarovaného kruhu“ stále stejných nebo velice podobných scénářů se stále stejnými nebo velice podobnými konci/výsledky.

Retrospektivní analýzou vzorců chování, reakčních vzorců a emočních pochodů je možné patologický asociační vzorec identifikovat, přesunout jej z podvědomí do vědomí a nahradit vzorci novými – odpovídajícími objektivní realitě a zejména vlastní přirozenosti dotyčného (více o vzorcích zde).

4) Odvaha

a) Psychologie odvahy

Odvaha vychází z našeho sebevědomí a zároveň jej spoluvytváří. Jedná se tedy o prvek, který pracuje obousměrně.

První elementární složkou odvahy je určitý druh konstruktivní agresivity. Ovšem pozor! Neplést si agresivitu s agresí! Agrese je útočné jednání, zatímco agresivita definuje odhodlání, s nímž přistupujeme k výzvám (umožňuje nám například splnění náročného úkolu, vytrvalost při přípravě na zkoušku – „nenechám toho, dokud to nebudu umět“, dokončení výcviku, studia…atd.).
Pozn.: Konstruktivní agresivita je, zdánlivě paradoxně, nedílnou složkou také asertivity, přestože asertivita sama je způsobem neagresivní komunikace.

Druhou elementární složkou odvahy jsou emoce a s nimi související emoční management a emoční inteligence. Tedy schopnost si své emoce uvědomovat v celém jejich spektru, identifikovat je a třídit, udělovat jim priority a konstruktivně je využívat. Dominantní roli mezi emocemi, dávajícími vzniknout odvaze, hrají touha a strach, přičemž strach je zde emocí naprosto zásadní.

Strach je kmenovou emocí vycházející přímo z pudu sebezáchovy a je modifikovatelný. Nemít strach neznamená mít odvahu. Bez strachu nelze mít odvahu, protože odvaha je konstruktivním derivátem strachu, agresivity a touhy. Pokud kterýkoliv z těchto prvků neumíme konstruktivně využít nebo se jej pokusíme potlačit, a také pokud byl v minulosti některý z nich potlačován až k jeho chronickému upozadění, je reálná odvaha pouze vratkou, v kritických okamžicích selhávající, iluzí.

b) Síla zvyku a sociální role

Každý náš krok a každé naše rozhodnutí, ač se může jevit sebevíce rutinní či nepodstatné, tvoří naši budoucnost a náš vztah k sobě samému. „Nechám to být“, „neprojevím se“, „neozvu se“, „chci mít klid“, „stejně to nemá smysl“… Každé takové rozhodnutí je signálem nejen vnějším, ale zejména vnitřním: „(ne)stojím sám/sama sobě za to, abych se za sebe postavil(a)“.

Nejde samozřejmě o to, za každou cenu vyvolávat konflikty a zajisté existuje řada situací, nad nimiž je nelepší jen mávnout rukou. Pokud ovšem ustupujeme příliš dlouho a příliš často, stává se z toho zvyk, na který se náš mozek adaptuje jako na novou realitu, pro niž si vytvoří sociální roli. A přestože v této realitě a roli nemusíme být šťastní nebo v ní dokonce trpíme, jen velice těžko ji opouštíme. Známe ji a zvykli jsme si na ni stejně, jako si na ni zvyklo naše okolí. Víme, co se od nás očekává i co můžeme v dané roli my (ne)očekávat od ostatních. A tak v ní setrváváme. Ze zvyku, z relativního pohodlí/jistoty (byť nevyhovujícího) známého, z nezpracovaného strachu z neznámého….

Přestože je odvaha posledním pilířem našeho sebevědomí, je to pilíř stejně důležitý, jako všechny předchozí. Vytváří a stanovuje hranice a zároveň definuje, co jsme ochotní pro zachování vlastní identity riskovat. Máme odvahu být určitými lidmi třeba i neoblíbení? Nebo „jiní“, neodpovídající jejich představám a očekáváním? Vzepřít se současné roli, kterou jsme si mnohdy ani sami nevybrali, a trvale změnit vlastní subjektivní i objektivní realitu…?