• je v rozporu s naší vnitřní přirozeností
• je v rozporu s objektivní realitou a přesto si jej náš mozek uložil jako fakt/pravdu
• nefunguje vůbec, nebo naopak funguje velice dobře, ale ve prospěch někoho úplně jiného
• zásadním způsobem ovlivňuje naše prožívání, chování a rozhodování

Takto chybným/dysfunkčním vzorců říkáme patologické asociační vzorce. Ve většině případů jsme si je nevytvořili my sami, ale byly nám v okamžiku naší zranitelnosti či bezbrannosti vnuceny, nebo jsme je nevědomky převzali bez možnosti výběru alternativy. Pojďme si nyní ukázat příklad a důsledek jednoho z takových vzorců:

TEĎ TO BUDE JINÉ, UŽ JSEM SE POUČIL(A)…

Velmi často jsou vedeny diskuze, zdali a do jaké míry je možné změnit své chování. Tato změna může být pro člověka samotného velmi žádoucí, protože chování je vnější formou našeho projevu a vytváří, modeluje nebo likviduje situace, v nichž se nacházíme.
Nezřídka se však stává, že se člověk i přes veškerou svoji snahu o změnu svého chování a s předsevzetím „Teď to bude jiné, už jsem se poučil!“, dostává opětovně do stále stejných nebo velmi podobných situací, které ve svém důsledku končívají stále stejně nebo velice podobně.

Chceme-li tyto situace změnit a vyprostit se tak ze začarovaného kruhu podobných scénářů s podobnými konci, je zapotřebí začít od začátku – vzorcem asociačním.

Vše si popíšeme na jednoduchém příkladu z roviny vztahů:

Budeme-li mít pro rovinu vztahů v hlavě uložený podvědomý asociační vzorec „lásku si musím zasloužit“, mozek bude každou další nastalou situaci porovnávat, vyhodnocovat a řešit na základě tohoto vzorce (aniž bychom si to vůbec uvědomovali).
Asociační vzorec je složen z emoce a informace popisující situaci. Zatímco emoce je uložena beze změn, informace je zredukována a uložena v podobě klíčového fragmentu/markantu situace (v našem případě je tímto markantem jakýkoliv člověk, jehož náklonnost si chci získat). Tento markant při vykázání podobnosti nebo shody s právě nastalou situací okamžitě spouští vzorec uložený z minulosti a s ním svázanou emoci.

Pokud člověk zažíval v minulosti (nejen v dětství) velmi silné situace, kdy si musel zasloužit lásku, je velice pravděpodobné, že si mozek vytvořil z této situace podvědomý vzorec, který si zapsal jako fakt/pravdu/neměnnou realitu, podle níž se automaticky řídí.

Přestože tedy můžeme každou další situaci vnímat jako „jinou“, přestože si můžeme velmi přát, aby byla jiná, mozek při shodě markantů ( zde přítomnost člověka, jehož náklonnost si chci získat) vyhodnotí situaci již na úrovni podvědomí jako „stejnou“, my prožijeme stejnou emoci jako v minulosti, která spustí stejný reakční vzorec a následně stejný nebo velice podobný vzorec chování…. jako v minulosti.
Člověk s asociačním vzorcem „lásku si musím zasloužit“ se tedy bude vždy chovat tak, aby si lásku zasloužil (submise) nebo si naopak bude vynucovat, aby si druhá strana musela zasloužit jeho lásku (dominance), případně zůstane stranou a neprojeví vůbec žádný zájem o kontakt (paralýza).
V každém z těchto případů se mu jeho uložený vzorec nakonec vždy potvrdí – lásku si (on nebo druhý) zasloužil nebo nezasloužil.

Asociační vzorec přímo ovlivňuje prožívání, rozhodování a chování člověka v dané situaci. Navíc má schopnost sám si potvrzovat svoji oprávněnost a mozek tak podvědomě vyhledává, vytváří a přitahuje situace (a lidi), na nichž by si mohl vzorec aplikovat a „ověřit“.

Nyní si zvažme, že u člověka s výše popsaným vzorcem „lásku si musím zasloužit“, tento vzorec identifikujeme a změníme na asociační vzorec „o lásku se nikdo prosit nemusí“.
Jak bude vypadat chování dotyčného, jaké si bude vybírat partnery, jak se bude v jejich přítomnosti cítit a chovat v prvním případě („lásku si musím zasloužit“) a jak tomu bude v případě druhém po změně vzorce („o lásku se nikdo prosit nemusí“)?

Úplně jiný člověk, úplně jiný život….