1) Definice jedinečnosti

Každý živý tvor této planety je vybaven unikátním genetickým kódem. Tento kód obsahuje soubor jednotlivých fyzických, mentálních, osobnostních a emočních předpokladů jedince, jeho nadání, talent, charakterové vlastnosti, povahové rysy atd. a tvoří základ jeho přirozenosti.

U každého člověka jsou jednotlivé prvky jeho přirozenosti zastoupeny v jiném poměru, čímž se každý člověk stává unikátním – jedinečným, podobně jako jeho otisk jeho prstu.

Jedinečnost je možné rozvinout nebo potlačit, je možné ji poškodit nebo zničit, ale nelze ji změnit/zaměnit.

Oblíbená hesla typu: „změnou sebe dosáhneš čehokoliv“…a stejně tak veškerá „doporučení“ kým být a nebýt, jsou tedy z hlediska přírody a jedinečnosti zcela lichá.

Jistě, matematika můžeme přihlásit na hodiny lingvistiky, maratonského běžce posadit do sedla dostihového koně a člověka s typickými proporcemi žokeje přimět běhat maraton. Na podstatě dotyčného se tím však nezmění vůbec nic. Výsledkem bude jen smutná parodie na původní originál spojená s utrpením „měněného“ a s ním provázaných jedinců a soustav.

KAŽDÝ JE JEDINEČNÝ, OVŠEM NIKOLI KAŽDÝ JE VÝJIMEČNÝ

Výjimečnost znamená maximalizaci nejsilněji zastoupených prvků a předpokladů člověka a jejich rozvoj nad hranici všeobecného průměru.

Identifikace nejsilněji (majoritně) zastoupených prvků je v procesu progrese člověka zcela klíčová. Snaha „změnit“ dotyčného a maximalizovat jeho minoritně zastoupené prvky může sice vést k určitým výsledkům, ale nevede k naplnění jeho přirozeného potenciálu a tudíž ani k mentálnímu pocitu naplnění. Jinými slovy: Přestože bude člověk díky rozvoji minoritně zastoupených prvků dosahovat dílčích úspěchů, nebude šťastný a jeho celková výkonnost bude dosahovat jen zlomku jeho reálného potenciálu.

2) Kolektivní uniformita

TÍM, CO NÁS DRŽÍ ZPĚT, NEBÝVÁ NEDOSTATEK VLASTNÍCH SCHOPNOSTÍ A DOVEDNOSTÍ, ALE MYLNÉ SMÝŠLENÍ O VLASTNÍCH SCHOPNOSTECH A DOVEDNOSTECH

Naše vnímání sebe sama i celkové smýšlení bývá silně ovlivněno skupinou, v níž žijeme. Ta je tvořena lidmi, s nimiž se stýkáme/máme s nimi sociální vazby, i širší veřejností jako obklopujícím celkem. Každá skupina má svůj standard/normál, jehož pevné hranice v podobě dogmat jsou určeny většinou = průměrem každé skupiny. Dogmata skupiny od dětství automaticky přebíráme, řídíme se jimi a snažíme se s nimi jako společenští tvorové identifikovat. V dětství jsou naší jedinou jistotou a opěrným bodem a často na nich býváme závislí i v dospělosti.

Přes mnohá pozitiva, která nám společnost a její pravidla mohou dát, zde máme také jedno velké negativum: V zájmu většiny nikdy nebude jedinečnost, natož pak výjimečnost jednotlivce, ale zachování uniformity – průměrnosti a „stejnosti“ všech členů kolektivu.

Proto bývají v rámci skupiny veškeré projevy jedinečnosti potlačovány již v jejím počátku. Největší hrozbou průměru je nadprůměrný/odlišný jedinec, znající svoji skutečnou hodnotu. V přítomnosti takových lidí se průměr cítí nejistě, vnímá je jako palčivou připomínku vlastní nerozhodnosti, slabosti či nedostatku odvahy a významné narušení vnitřního prostředí skupiny. Velmi záhy tak dochází k účelovému snižování hodnoty dotyčného (video 1) a následnému vnucování „správného“ smýšlení – drž se při zemi, nevymýšlej, chovej se „normálně“, na to nemáš, chtít více je špatné atd.
Proč je neznalost vlastní hodnoty pro druhé tolik výhodná zde: video2

3) Společenská brzda

Tomuto jevu říkáme „společenská brzda“. Má mnoho podob od selektivního působení na konkrétního jedince (viz výše) po všeobecné nastavení „správného smýšlení“. Jako zástupce druhé varianty si můžeme zmínit například syndrom Robina Hooda (britská obdoba slovenského Jánošíka, který bohatým bral a chudým dával).
Pozn.: V rámci syndromu Robina Hooda je považován každý úspěšný/bohatý člověk za „špatného“ a zaslouží si být oloupen (dehonestován, negativně označen), zatímco neúspěšný/chudý člověk je naopak ten „dobrý“, který si zaslouží brát, protože takhle je to „spravedlivé“. Slýcháme to od dětství a není těžké si domyslet, co to udělá s naším podvědomím, touhami , pohledem na sebe i na úspěšné jedince….

Společenská brzda funguje jako krabice v naší hlavě. Uvnitř této krabice je vždy určitý prostor, v rámci kterého se můžeme myšlenkově pohybovat. Stěny krabice pak tento prostor vymezují a určují hranici našich myšlenkových procesů: JAK přemýšlet, v jakých mezích přemýšlet, co si přát, co je možné (chtít, dosáhnout, uskutečnit), co už možné není atd….

4) Iluze stejnosti

Pravidlem průměrnosti/potlačování jedinečnosti a individualit je protknuta celá naše společnost. I na školách se dnes pořádají soutěže, kde neexistuje první, druhé a třetí místo, ale diplom dostanou a „vyhrají“ všichni. Aby slabí nebyli smutní, že prohráli a ti, co tvrdě dřeli, aby se neradovali z vítězství. Výsledkem je, že nikdo nemá důvod dřít (viz Motivace) – není totiž možné prohrát ani vyhrát, a radovat se z vítězství je společensky „nevhodné“.

Všichni musí být v rámci skupiny stejní nebo velice podobní. Jedna skupina může sice za určitých okolností akceptovat a dokonce i respektovat skupinu jinou (např. skupina nesportovců fandí jiné skupině např. profesionálnímu sportovci), ale v rámci téže skupiny se odlišnosti netolerují (např.: nejlepší žák ve třídě bývá většinou třídy zpravidla onálepkován jako „šprt“, snažící se člověk ve skupině s pasivním trendem jako „blázen“ atd.). Toto schéma bývá bohužel platné (až na vzácné výjimky) od nejširších společenských útvarů až po ty nejužší rodinné.

Jenomže „stejnost“ je pouze iluze. Nikdy neexistovala, neexistuje a existovat nebude. To, co je považováno za „stejnost“, je ve skutečnosti pouze nedostatek odhodlání a odvahy projevit, vyzdvihnout a rozvinout vlastní potenciál.