Deprese je v současné době velice nadužívaným pojmem. Kdokoli má špatnou náladu, splín, úzkost, sníženou motivaci…. mluví o „depce“ neboli depresi.

Skutečná deprese je ovšem velice závažné onemocnění, v celém svém průběhu drasticky snižující kvalitu života dotyčného. Je typická svými epizodami v délce trvání několika týdnů až měsíců, střídanými obdobím částečného zlepšení. Problémem je, že se jedná o onemocnění progredující – se zhoršující se tendencí. Zhoršení nastává jak v samotných depresivních epizodách, tak v obdobích částečného zlepšení a je velmi pozvolné (každá další epizoda je vždy o něco horší než ta předchozí a v každém dalším období částečného zlepšení se člověk cítí hůře než v tom předešlém). Díky této pozvolné progresi se tak dotyčný stačí na zhoršující se stav svým způsobem adaptovat a situaci začne obvykle řešit až v pokročilejších, nezřídka život ohrožujících fázích.

Příznaky deprese:

1. stádium: Dochází k postupnému „mizení“ pozitivních emocí; člověk se musí do každé činnosti nutit. Záliby a koníčky, jimž se dříve věnoval, už mu nepřináší takřka žádnou radost a potěšení; ztráta zájmu o okolní dění, uzavírání se „do sebe“.
2. stádium: I běžné činnosti stojí dotyčného značné množství sil (například vyčistit si zuby, převléci se), dochází k dalšímu úbytku emočního spektra, tentokrát už i z oblasti emocí negativních. Rozvíjí se pocit „prázdnoty“ (vše se zdá být „šedé“), přítomny jsou zejména emoce smutku a beznaděje. Člověk pozbývá schopnost představovat si (plánovat) svoji budoucnost, objevují se suicidální (sebevražedné) myšlenky. Dotyčný může být zvýšeně podrážděný a agresivní, jindy zase propadá „z ničeho nic“ v pláč.
3. stádium: Emoční spektrum je zcela zredukováno a nahrazeno pocitem rozpínající se prázdnoty. Mizí reálný strach, dochází k narušení pudu sebezáchovy. Suicidální myšlenky nabízí jedinou úlevu, protože jejich naplnění se zdá být východiskem ze situace – tvoří tedy značnou část myšlenkových pochodů dotyčného. Často se objevují psychosomatické potíže jako nevolnost, zažívací potíže, bolesti zejm. hlavy a zad, nechutenství (jídlo chutná jako hlína)… Vstát ráno z postele již není otázkou pouze volních, ale také fyzických kapacit.
4. stádium: K výše popsanému se u dotyčného objevují těžké psychotické příznaky: vidiny, bludy, depersonalizace…

Příčiny deprese:

Deprese je ze somatického hlediska typická sníženou produkcí klíčových neurotransmiterů, zejm. pak noradrenalinu, serotoninu a dopaminu. Je to podobné, jako když diabetikovi chybí inzulín. V obou případech se jedná o látky, bez nichž tělo zkrátka nemůže fungovat. Říci tedy člověku, trpícímu depresí, něco ve smyslu: „Vzchop se, to bude dobrý“ je stejné, jako říci člověku se zlomenou nohou: „Tak na to nemysli, nějak si to nahoď zpátky a poběž“.
Vyjmeme-li ze seznamu specifické typy depresí (poporodní, vrozená atd…), je nejčastější příčinou vzniku deprese dlouhodobá psychická/emoční deprivace nebo emoční/psychické trauma. Zde je zapotřebí si uvědomit, že psychika je orgán jako každý jiný, jen ji nelze přímo vidět či zobrazit na RTG snímku ani monitoru. Pokud jakýkoliv orgán (ať už se jedná o srdce, ledviny, část pohybového aparátu atd…) přetížíme či dlouhodobě přetěžujeme nebo zraňujeme, začne docházet k jeho selhávání – psychika člověka není výjimkou.

Deprese bývá někdy označována jako „deep rest“ (hluboký odpočinek). Nastává v okamžiku, kdy mozek a jeho genetické nastavení (naše vnitřní přirozenost) není v souladu s naší současnou rolí a to v takové míře, že v této roli odmítá déle setrvávat. Z filozofického hlediska: duše odmítá dále setrvávat v „avatarovi“, v němž je umístěna. Přichází touha po hlubokém odpočinku od současné role (začíná ztrátou energie a radosti) a v pokročilejších stádiích následuje touha po jejím opuštění (suicidální myšlenky).

Konflikt role s vnitřní přirozeností je dán chybně nastavenými vzorci (viz asociační vzorce), které nás drží v „zaběhlých kolejích“. Zpravidla se jedná o vzorce, které jsme v okamžiku naší zranitelnosti či bezbrannosti nevědomky převzali nebo nám byly dokonce vnuceny, a přestože bývají v přímém rozporu s naší vnitřní přirozeností i objektivní realitou, mozek si je v podvědomí uložil jako fakt/pravdu. Vzhledem k tomu, že jsou tyto vzorce vázány na emoci a uloženy v podvědomí, člověk si je běžně neuvědomuje. Přesto zcela zásadním způsobem ovlivňují naše vnímání (nejen našeho okolí ale i sama sebe), prožívání, rozhodování a chování a dále vytváří a zároveň potvrzují naši roli (k uvědomění si asociačního vzorce lze dojít právě retrospektivní analýzou reakčních vzorců a vzorců chování). Role, postavená na chybných/patologických vzorcích, vede ke kolizi (či kolizím – vnějším i vnitřním), čehož důsledkem je emoční deprivace, která v případě dlouhodobějšího působení určité intenzity přechází v depresi.

Řešení deprese:

Deprese je spirála se sestupnou tendencí. V okamžiku, kdy se začne člověk nemoci podvolovat, tato nabírá na otáčkách. Naším cílem tedy bude spirálu v ideálním případě zastavit nebo alespoň zpomalit a následně vyřešit příčiny jejího vzniku. Zde několik základních tipů, jejichž naplnění nebývá zrovna snadné, ale zároveň není ani nemožné:

• V život ohrožujících stádiích (3. a 4. stádium) zvážit medikaci inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu, serotoninu a dopaminu zejména preparáty 4. generace SNRI a DNRI, případně 3. generace SARI).
• Během dne si nikdy nechodit lehnout! Je zapotřebí udržet aktivitu po celý den. Zde platí: „Nezastavuj, nebo zemřeš“.
• Psychická dieta: Náš mozek pracuje na základě prožívání emocí. Potřebuje je, touží po nich, vyhledává je. S postupem deprese se však emoční spektrum významně zužuje. Nejprve mizí emoce pozitivní, následně i ty negativní. Mozek se tedy upíná k myšlenkám na situace, které jsou stále schopny nějaké emoce generovat. Stáčí svoji pozornost k prožitým traumatům v nichž se cyklí (stále znovu je prožívá) nebo „vymýšlí“ děsivé scénáře a přechází do úzkostných stavů. V takových myšlenkových procesech, byť nám přinášejí chvilkovou úlevu (pocit prázdnoty je vyplněn jiným utrpením v podobě negativních emocí), náš mozek NEPODPORUJEME = tyto myšlenky NEŽIVÍME! V opačném případě dochází k rozvoji úzkostných stavů, zacyklování v traumatech a rychlejšímu postupu samotné deprese.
• Lehká spánková deprivace: Klinickými studiemi bylo prokázáno, že lehčí spánková deprivace a zejména časné ranní vstávání významně brzdí projevy deprese.
  Spánek, zvlášť v pozdějších stádiích, je forma úniku. Navečer se člověk obvykle cítí o něco lépe (nemusí platit pro úzkostné stavy), proto chodívá spát později. Ráno, kdy bývá stav nejhorší, spánek naopak „uměle“ prodlužuje. Tohle schéma je nutné otočit. Prodlužováním spánku vznikají v mozku negativní chemické procesy přispívající jednak k rozvoji samotné deprese a taktéž ke spánkovým poruchám (zejm. problémy s usínáním). Budík si nastavíme vždy na stejnou hodinu, neodkládáme jej a vstaneme na první zazvonění (to je zpočátku vcelku peklo, ale přináší významné výsledky). Poté se ihned začneme věnovat naplánovaným aktivitám.
• Vyřešení elementární příčiny deprese: Jak jsme si již řekli, reaktivní deprese je způsobena neakceptací současné role a potřebou po jejím opuštění. A tato potřeba postupně sílí a stává se natolik nutkavou, že člověk, nevidící jiného řešení, může být dohnán až k reálným myšlenkám na obětování vlastní fyzické existence (vlastního života), aby ji naplnil. Z (nejen) vlastní zkušenosti mohu ovšem potvrdit, že takto radikální/fatální řešení není nutné a že svoji roli/avatara můžeme opustit, aniž by to vedlo k našemu fyzickému zániku. A co víc, ve výsledku můžeme žít mnohem kvalitnější, naplněnější a šťastnější život, než před vypuknutím deprese.
  Základem je nalézt a identifikovat sady vzorců, které nás v roli kotví a působí jako psychické bloky (typické vzorce např.: „lásku si musím zasloužit“, syndrom hodného hocha/hodné holky, atd….). To zahrnuje zejména: konstruktivní práci s reálnými emocemi, asociačními vzorci (jejich identifikace a přepis), vzorci chování a vzorci reakčními (jejich přizpůsobení).
  Klíčem naopak není vymýšlení si iluzí typu „pozitivní myšlení“ nebo vytváření si nejrůznějších „Disneylandů“ (nic neřešící únik z reality) atd. Tyto snahy jsou nejen zcela zbytečné, ale také značně kontraproduktivní. Udržení iluze a vynucování si „pozitivního naladění“ stojí obrovské množství mentálních kapacit, nic neřeší a v konečném důsledku urychlují rozvoj deprese.

S depresí, jakožto důsledkem posttraumatického stresového syndromu, mám i já svoji vlastní osobní zkušenost – bojoval jsem s ní roky.
Člověku nějakou dobu trvá, než si vůbec připustí, že „něco není v pořádku“. Svůj stav přisuzuje nejprve lenosti, slabosti, „špatnému období“… až si jednoho dne uvědomí, že už si ani nevzpomíná na dobu, kdy měl „dobré období“, protože i stavy mezi nekonečně dlouhými epizodami jsou nakonec jen o něco světlejšími odstíny jinak temné šedi a prázdnoty.
Jakmile začneme depresi aktivně řešit, je nutné mít na paměti, že náš stav se může dočasně – v prvních týdnech až třech měsících – svým způsobem zhoršit. Je to dáno tím, že se člověku opět začnou vracet emoce a schopnost jejich plného prožívání. A jako první se samozřejmě vracejí emoce negativní. Člověk si začne uvědomovat spoustu věcí, začíná být mnohem senzitivnější, zrychluje se myšlení, prázdnota postupně ustupuje a je střídána plným uvědomováním si stávající reality. Relativní zhoršení, které může nastat v první fázi, je ovšem pouze přechodné a do značné míry záleží na stádiu, v němž začneme depresi aktivně řešit. Čím dříve situaci podchytíme, tím rychlejší a méně bolestný je následný proces vyřešení celé situace.

J.S.