Člověk je extrémně socializovatelný a přizpůsobivý tvor.
Platí ovšem, že lidé, s nimiž trávíme nemalou část našeho času, určují, kým se stáváme?

Ano i ne zároveň.

Při kontaktu s ostatními lidmi, zejména mimo pracovně-právní vztahy = v našem soukromém životě, začíná v našem mozku již na úrovni podvědomí probíhat synchronizace. Snažíme se druhého pochopit, naladit se na jeho emoční a hodnotovou vlnu, vcítit se do jeho situace. Přebíráme obrovské množství informací, které vyhodnocujeme tak, že je uvnitř sebe porovnáváme a PROŽÍVÁME.

Představme si, že plni odhodlání a nadšení jdeme na schůzku. Tam se setkáme s věčně/povětšinou negativním člověkem. Slyšíme, jak je vše na nic, jak byznys nemá smysl, protože je velká konkurence a další řadu negací a výmluv proč není schopen/ochoten udělat nic, aby se prosadil.

Jak se budeme cítit po takové schůzce? A pak po měsíci či roce pravidelného kontaktu s dotyčným? Náš mozek, ať chceme nebo ne, se začne synchronizovat. Začneme vnímat věci pohledem dotyčného, přemýšlet jako on, chovat se jako on….

Naše okolí nás nikdy nemůže změnit z hlediska naší osobnosti. Může však zcela zásadně determinovat náš pohled na svět, způsob myšlení, posun a tím i naši budoucnost.

J.S.